Stárnout s půvabem

 

Stárnutí je jako stoupání po spirálovitém schodišti starobylého majáku. Každý krok nahoru nás přibližuje k širšímu výhledu, a byť se možná zadýcháme a naše nohy budou unavenější, výhled z vrcholu je mnohem cennější. Na začátku, když jsme mladí, stojíme na základně, kde je pohled omezený, ale plný naděje a očekávání. Jak stoupáme, vidíme stále více a více z celého horizontu našeho života.

Společnost, která se děsí stáří, je jako někdo, kdo se bojí vyšlápnout další schod, protože má strach z únavy nebo zakopnutí. Ale přicházíme-li o odvahu, nikdy nespatříme ty úžasné výhledy, které nám vrchol nabízí.

Kult mládí, který oslavujeme, je jako fixace na první patro majáku. Ano, je krásné a svěží, ale je to jen začátek naší cesty. Když nedokážeme přijmout a milovat své vnitřní dítě i dospělého, kterým jsme byli, jak můžeme být připraveni přijmout starce, kterým se jednou staneme?

A co je alternativou ke stárnutí? Opustit tuto planetu předčasně? Naše kultura vytvořila iluzi, že mládí je jediné období hodné lásky a obdivu, ale to je jen část pravdy. Každá etapa našeho života má své kouzlo a moudrost, které je třeba ocenit.

Ženy, které cítí úzkost při pomyšlení na stárnutí, a homosexuálové, kteří bojují s tlakem na mladistvý vzhled, jsou jako lidé, kteří se bojí temných úseků schodiště. Tyto úseky jsou možná strašidelné, ale bez nich bychom nikdy nedosáhli nádherného výhledu na vrcholku.

Ano, stárnutí přináší vrásky, šedivé vlasy a svrasklou kůži, ale také přináší moudrost, zkušenosti a hloubku, kterou mládí nemůže nabídnout. Přijmout stárnutí znamená přijmout celý náš pobyt na této planetě, projít všemi etapami života s otevřenou náručí.

Takže ano, já chci zestárnout. Chci stoupat po tom spirálovitém schodišti a vidět svět ve všech jeho barvách a vrstvách. Jsme tady, abychom prošli všemi obdobími života, a každé z nich má své jedinečné kouzlo.

Vztahy v zaměstnání

 

Vztahy, které vytváříme v zaměstnání, jsou jako zahrada ve dvoře naší rodiny. Mohou být plné květin, které kvetou a přinášejí radost, nebo mohou být zarostlé plevelem, který dusí všechno krásné. Jedna žena se mě kdysi zeptala, jak dokážu, já, který jsem obvykle pozitivní, vycházet v práci s lidmi, kteří se neustále projevují negativně. Nejprve mi připadalo divné, že je v práci obklopena samými negativními lidmi, když o sobě tvrdila, že je pozitivní. Nebylo mi jasné, proč by je k sobě přitahovala. Možná to bylo proto, že měla v sobě záporné pocity, o kterých vůbec nevěděla.

Soutěživost a srovnávání s ostatními jsou jako dva jedovaté keře, které ničí květy vaší tvořivosti. Vaše jedinečnost je jako vzácný druh rostliny, který odlišuje vaši zahradu od všech ostatních. Od počátku věků nikdy nebyl na světě stejný člověk jako vy, takže co chcete srovnávat nebo s kým se chcete měřit? Toto počínání vás dovede buď k pocitu nadřazenosti, nebo naopak méněcennosti. Obojí je výrazem ega, výplodem omezené mysli. Jakmile se s někým srovnáváte, abyste se cítili trošičku lépe, říkáte mu tím, že není dost dobrý. Můžete si myslet, že když někoho snížíte, sami se pozdvihnete, ale ve skutečnosti se tím jen stavíte do pozice, kde budete sami kritizováni.

Strach je jako hustá mlha

 

Strach je jako hustá mlha, která pohlcuje vaše zorné pole. Každý den slyšíme ve zprávách o válkách, vraždách a dalších hrůzách, a ta mlha houstne. Strach je projevem nedostatku důvěry ve vlastní schopnosti, jako byste se báli udělat krok vpřed, protože nevěříte, že pod vaší nohou bude pevná zem.

Když nedůvěřujeme sami sobě, nedůvěřujeme ani životu a přestáváme věřit, že je o nás postaráno na nějaké vyšší úrovni. Máme pak pocit, že musíme všechno kontrolovat fyzicky a doslova se chytáme každé maličkosti, což se nezřídka stává nemožným úkolem. Tento zoufalý pokus o kontrolu je jako snažit se držet vodu v dlaních – čím více se snažíte, tím rychleji vám voda utíká mezi prsty, a tím více strachu pociťujete.

Překonat svůj strach a učit se důvěřovat je jako rozhodnout se udělat skok víry – skočit z útesu do neznáma s vědomím, že vás něco zachytí. Důvěřovat neviditelnému znamená neomezovat se pouze na fyzický materiální svět. To ale neznamená, že neděláte nic; spíše to znamená, že procházíte životem s podstatně větší lehkostí a vnitřním klidem.

Když se rozhodnete překonat svůj strach a začnete důvěřovat sami sobě a životu, mlha se začne rozplývat a vy konečně uvidíte cestu před sebou jasněji. A i když na té cestě budou překážky, budete mít jistotu a důvěru, že je dokážete překonat.

Učinek vašich slov

 

Představ si svůj život jako přehrávač hudby v nekonečné symfonii vesmíru. Zákony fyziky jsou jako noty a akordy, které určují strukturu a melodii skladby, i když nemusíme vždy chápat, jak a proč do sebe zapadají. Duchovní zákony, jako zákon příčiny a následku, jsou pak jako skrytý rytmus, který vede hudbu vpřed, ačkoliv ho nevidíme, cítíme jeho vliv na celkovou harmonii.

Zákon mysli je jako neviditelný dirigent této symfonie. Když vyšleme myšlenku nebo vyslovíme slovo, je to, jako bychom dirigentovi dali pokyn k určitému taktu či tempu. I když nemusíme rozumět, jak přesně náš pokyn působí na celou skladbu, výsledkem je, že se k nám vrací v podobě určité melodie či harmonie, která rezonuje s naším původním impulsem. Tento dialog mezi námi a neviditelným dirigentem utváří naši zkušenost, stejně jako noty a rytmy utvářejí hudbu.

Sebeláska

 

Je to jako mít v hlavě soudní síň, kde my sami jsme nejen obžalovaným, ale i soudcem, žalobcem a často i katem. Když uděláme chybu před jinými lidmi, snažíme se ji zamaskovat a skrýt, jak jen to jde. Ale když zůstaneme sami se svými myšlenkami, ten vnitřní soudce se probudí a začne proces, ve kterém je vina nesmírně těžká a trest nemilosrdný. Cítíme se hloupě, nehodnotně a bezcenně.

Po celý život nás nikdo neponižuje tolik jako my sami sebe. Míra našeho sebeničení je přitom kalibrována podle toho, co bychom od nikoho jiného netolerovali. Kdyby nás někdo hanil jen o něco více, než jak to děláme sami, pravděpodobně bychom ho opustili. Pokud nás ale bude hanět o něco méně, než to děláme sami, budeme to snášet téměř neomezeně dlouho.

Když jsme k sobě opravdu krutí, můžeme dokonce tolerovat někoho, kdo nás fyzicky či emocionálně zneužívá, kdo s námi zachází jako s nějakým špinavým hadrem. Máme potřebu být přijímaní a milovaní, ale zároveň nedokážeme přijímat a milovat sami sebe. Čím více sebelásky dokážeme v sobě nalézt, tím méně budeme zažívat tento destruktivní vnitřní soud.

Sebeodsuzování pramení ze sebeodmítání, a to zase z toho, že máme zkreslenou představu o tom, co znamená sebeláska. Je to jako bychom se stále dívali do zrcadla, které nám ukazuje jen naše chyby a nedostatky, a nikdy neviděli to, co je na nás krásné a hodnotné.

Vývoj ve vztazích a přátelství

 

Na počátku vztahu je to, jako když dva lidé stojí na prahu nové cesty, každý s jiným mapovým plánem. Neznají ještě terén, který je čeká, a jejich kompas se teprve kalibruje na společný směr. V dobrém vztahu je to však právě tento společný kompas, který se postupně vyladí. Oba partneři se učí číst v mapách toho druhého a společně objevují nové cesty, které by sami nikdy nenašli. Roste nejen jejich vzájemné porozumění, ale i jejich individuální schopnosti. Klíčové je, aby oba měli pocit, že jsou na stejné lodi – každý je kapitánem svého směru, ale loď vždy směřuje kupředu jen díky jejich společnému úsilí.

Podobně je to i v přátelství, které je jako zahrada, kde každý přítel přináší svou vlastní rostlinu – někdo pěstuje růže, jiný slunečnice. Společně se navzájem podporují v růstu, zalévají půdu moudrostí a odvahu činit důležitá rozhodnutí. V této zahradě je úcta a respekt k rozdílům klíčem ke květu. Přátelé se mohou vzájemně ujistit o svých dobrých vlastnostech, ačkoli chvála musí být pečlivě dávkována, aby zahrada nepřerostla v džungli. Občasné ujištění je ale jako sluneční paprsek, který umožňuje květinám rozkvést do plné krásy.

Vztahy

 

Vztahy jsou jako starobylé alchymistické laboratoře, kde se s každým okamžikem a každým společně prožitým zážitkem míchají různé elementy duší. Tu najdeme temné kovy, výzvy a někdy i zdánlivě neřešitelné překážky, které se zdají být nepřekonatelné. Ale právě tento zápas o přeměnu základních kovů na ryzí zlato – o proměnu sebe sama a svého vztahu v něco skutečně hodnotného – může být tím nejpevnějším tmelem, který drží dvojici pohromadě. Neznamená to, že vztah musí být nutně bolestivý, ale že hledané štěstí by mělo být hluboké, složité a komplexní, nikoliv povrchní a zjednodušené. V alchymii vztahů totiž nejde jen o okamžité uspokojení, ale o dlouhodobý a významný vývoj, který obohacuje a prohlubuje naše duše.

Člověk když se trápí

 

Terapie je jako vstup do starobylé knihovny, kde místo běžného šepotu a zvuku otáčených stránek slyšíte jemné šeptání minulosti. V této knihovně každá kniha, každý svazek představuje příběhy a emoce klientů. Naslouchám s intenzitou, jako bych četl starodávné rukopisy, v kterých jsou mezi řádky ukryté tajemné odkazy na duši. Nejde jen o to, co je napsáno na povrchu, ale o to, co se skrývá v podtónech, v jemných nuancích mezi slovy. Není to jako běžná konverzace, je to jako dešifrování tajemství napsaných neviditelným inkoustem, kde každé slovo a každý tichý zvuk nesou hluboký význam. Jsem naladěn na frekvenci, kde slyším hlasy dávných časů, duchů a andělů. Chci pochopit, co duše ve svých nářcích a symptomech hledá, po čem touží, a být pozorný k jejich komplexům, aniž bych se v nich ztratil.

Uzdravování duše společnosti

 

Společnost je jako komplexní lidská bytost, která si s sebou nese jedinečnou historii, specifické sklony, obavy, naděje a zvyky. Stejně jako člověk může upadnout do deprese a skrývat v sobě staré křivdy, tak i kultura může zápasit s nezpracovanými traumaty. Každá společnost má svou osobní minulost, s níž se musí vyrovnat a v níž si musí udělat pořádek. A jako jedinec může i společnost vždycky využít trochu dobré terapie.

Terapie společnosti nemusí mít podobu dlouhých rozhovorů v terapeutově ordinaci. Může to být natření domů zářivými barvami, vybudování efektivního dopravního systému nebo vytváření uměleckých děl, která přinášejí komunitám inspiraci a pocit sounáležitosti. Filmaři mohou natáčet filmy, spisovatelé psát knihy a novináři poskytovat rozhovory, které všechny obohacují a posilují společenskou tkáň.

Avšak to nejsou jen profesionálové, kdo mohou hrát roli terapeutů. I obyčejní lidé se mohou stát léčivou silou pro svou společnost. Každý dobrý skutek, každý projev empatie a snaha o porozumění přispívá k uzdravení a růstu celé komunity. Společenské léčení je kolektivní úsilí, kde každý z nás může být kouskem mozaiky, která tvoří zdravou a harmonickou společnost.

Důvěrnost

 

Důvěrnost je jako citlivý zahradník, který pečuje o křehkou květinu. Není to jen technika, kterou se lze snadno naučit, ale spíše projev síly a charakteru samotného zahradníka. Někteří lidé přirozeně dokážou udržet tajemství jako strážci pokladu, zatímco jiní, i když mají dobré úmysly, mají sklon rozprávět o věcech, které by měly zůstat skryty. Udržet si důvěru člověka vyžaduje zvláštní úsilí a osobní závazek chránit jejich tajemství. Pokud máte potíže s mlčením o konání a výrocích jiných lidí, měli byste se snažit více rozvíjet svůj vnitřní život. Neříkat všechno, co vás napadne, je jako jemně zavřít dveře a nechat hluk venku.