Představ si, že naše potřeba lásky je jako žízeň v horkém poušti. Čím déle putujeme bez kapky vody, tím zoufalejší je naše touha po osvěžení. Tato bezútěšná žízeň nás nutí kráčet za každou iluzi oáz, kterou nám někdo ukáže, protože věřím, že tam půjdeme spásu. Ve vztazích, kde nás druzí neustále zanechávají na suchu, se naše žízeň po jejich uznání a lásce jen prohlubuje. Pokud jsme v dětství navykli na to, že lásku a přijetí si musíme zasloužit vyhlížením ven a zavděčováním, stáváme se jako pouštní cestovatelé, kteří se neustále snaží opravovat své kroky a doufají, že tentokrát najdou tu správnou cestu k oáze. snažme se papouškovat to, co druhý chce slyšet, jako bychom se pokoušeli nalézt schovanou studnu v písku – jen abychom si zasloužili doušek jeho přízně. Nicméně omylem buďme opatrně, protože pokud budeme směřovat naše špatně, můžeme zůstat v poušti navždy bez naděje na osvěžení.