Čtení myšlenek

 

Představte si vztah jako dva malíře, kteří malují společný obraz. Jeden malíř má přesně v hlavě, jak by měl obraz vypadat, a věří, že druhý malíř bude automaticky vědět, kde má přidat barvy, jaké tahy štětcem použít a jaký má být konečný výsledek. Bez jakékoliv komunikace očekává, že jejich společné dílo bude perfektní. Tento přístup je však iluzorní, protože druhý malíř může mít úplně jinou představu o tom, jak by měl obraz vypadat. Místo harmonického mistrovského díla se tak na plátně objeví chaotický a nesourodý obrázek.

Podobně je to ve vztazích. Představa, že partneři si budou číst myšlenky a automaticky vědět, co ten druhý chce, je nejen nereálná, ale i škodlivá. Bez otevřené a upřímné komunikace hrozí, že každý z partnerů bude malovat úplně jiný obraz svého společného života – jeden může předpokládat, že žena přestane pracovat a bude se věnovat domácnosti, zatímco druhý očekává, že budou oba rovnocennými živiteli rodiny. Jeden může snít o domě na předměstí, zatímco druhý touží po bohémském hnízdečku ve městě.

Bez sdílených slov a dialogu zůstáváme uvězněni ve vlastních představách a očekáváních, které se často liší od představ a očekávání našeho partnera. Komunikace je tím štětcem, který malíře spojuje a umožňuje jim společně tvořit krásné a smysluplné dílo. Bez ní se jejich pokus o společný obraz nevyhnutelně změní v chaotickou a nesourodou směs barev a tvarů.

Jak se mít rád

 

Představte si, že se učíte milovat sami sebe jako učení se létat. Je to vzrušující dobrodružství, které vás vezme do neprobádaných výšin vaší vlastní duše. Každý krok, který podniknete, je jako mávnutí křídel, které vás posouvá o něco výše.

Ti, kteří již začali pracovat na nalezení lásky k sobě, nebo s tím právě začínají, budou mít nyní možnost prozkoumat některé způsoby, jak se to naučit. Nazyvám to “deset kroků”.

Mít se rád je úžasné dobrodružství. Je to jako kdyby se člověk naučil létat. Dovedete si představit, jaké by to bylo, kdybychom uměli létat? Jak by to bylo vzrušující? Tak se tedy začneme mít rádi hned teď.

Zdá se, že mnozí z nás trpí na určité úrovni nedostatkem sebeúcty. Je pro nás obtížné se milovat, protože v sobě neseme všechny ty takzvané chyby a máme pocit, že vzhledem k těmto nedostatkům není možné, abychom se milovali takoví, jací jsme. Obvykle lásku k sobě něčím podmiňujeme a když potom navážeme nějaký vztah, děláme totéž i u druhých.

Všichni jsme již slyšeli názor, že nemůžeme mít někoho doopravdy rádi, dokud nemáme rádi sebe. Takže teď, když jsme odhalili bariéry, které jsme si sami vytvořili, můžeme se katapultovat k dalšímu stupni naší lásky k sobě. Každý z těchto deseti kroků je jako další mávnutí křídel, které vás přiblíží k tomu úžasnému pocitu, jaké je to létat – jaké je to opravdu milovat sami sebe.

Být sám k sobě poctivý

 

Poctivost je často jako zrcadlo. Lidé se na něj dívají, často ho používají, ale málokdy skutečně pochopí, co se v něm odráží. Nejde o to, aby bylo zrcadlo bez poskvrnky, ani o to, aby odráželo morální dokonalost nebo nějakou formu svatosti. Poctivost není určená tím, zda jsme byli někdy ve vězení, ale je to hluboký akt lásky k sobě samému.

Stejně jako zrcadlo, které odráží pouze to, co před něj postavíme, poctivost funguje na principu zákona příčiny a následku. Co do života vložíme, to se nám vrací zpět. Když snižujeme nebo odsuzujeme ostatní, budeme stejně tak souzeni. Pokud jsme stále plní hněvu, setkáme se s ním všude, kamkoli vkročíme. Láska, kterou cítíme k sobě samým, nás uvádí do souladu s láskou, kterou nám život nabízí.

Ne každý je ochoten převzít odpovědnost za vznik podobné události, alespoň ne vždy. Je mnohem snazší svádět to na okolí, na ty „jiné tváře“ v zrcadle. Ale duchovní růst je nemožný, dokud nepochopíme, že vnější věci mnoho neznamenají. Skutečná síla a pravda vycházejí zevnitř.

Tak jako zrcadlo věrně zachycuje náš obraz, tak i poctivost odhaluje pravdu o tom, kdo jsme, a co jsme zaslali do světa. Ať už je to láska či hněv, vše se nám vrátí zpět jako obraz v zrcadle.

Láska k dítěti uvnitř

 

Představte si, že v každém z nás žije malé, zapomenuté dítě, které jsme zavřeli do starého, zamčeného kufru a nechali ho v zaprášeném koutě naší mysli. Tento kufr nese všechny naše dětské sny, obavy, touhy a nevyřešené bolesti. Mnoho z nás, bez ohledu na věk, nechalo tento kufr uzavřený příliš dlouho, ignorujíc volání toho malého dítěte uvnitř.

Každý den, kdy odmítáme otevřít tento kufr a čelit tomu, co je uvnitř, je jako přidávání další vrstvy prachu a pavučin. Každý z nás má v sobě malé dítě, které potřebuje lásku a přijetí. I ta nejsamostatnější žena v sobě nosí malou, křehkou holčičku, která hledá pomoc a ujištění. A ten nejtvrdší muž má v sobě malého chlapce, který touží po teplém a něžném objetí.

Každá etapa našeho života je jako kapitola v knize, kterou jsme napsali, ale často zapomněli přečíst. Jako děti jsme často věřili, že za každý problém, který jsme zažili, můžeme my sami. Mysleli jsme si, že kdybychom jen dokázali jednat správně, rodiče nebo kdokoli jiný by nás milovali, nebili a netrestali.

Nyní je čas otevřít ten starý kufr, setřít prach a podívat se do očí tomu malému dítěti, které tam čeká. Je čas mu dát lásku, přijetí a uzdravení, které si zaslouží. Protože to malé dítě v nás nebude nikdy opravdu zapomenuto; je součástí nás, a dokud ho neuzdravíme, budeme jen stěží skutečně celiství.

Stárnout s půvabem

 

Stárnutí je jako stoupání po spirálovitém schodišti starobylého majáku. Každý krok nahoru nás přibližuje k širšímu výhledu, a byť se možná zadýcháme a naše nohy budou unavenější, výhled z vrcholu je mnohem cennější. Na začátku, když jsme mladí, stojíme na základně, kde je pohled omezený, ale plný naděje a očekávání. Jak stoupáme, vidíme stále více a více z celého horizontu našeho života.

Společnost, která se děsí stáří, je jako někdo, kdo se bojí vyšlápnout další schod, protože má strach z únavy nebo zakopnutí. Ale přicházíme-li o odvahu, nikdy nespatříme ty úžasné výhledy, které nám vrchol nabízí.

Kult mládí, který oslavujeme, je jako fixace na první patro majáku. Ano, je krásné a svěží, ale je to jen začátek naší cesty. Když nedokážeme přijmout a milovat své vnitřní dítě i dospělého, kterým jsme byli, jak můžeme být připraveni přijmout starce, kterým se jednou staneme?

A co je alternativou ke stárnutí? Opustit tuto planetu předčasně? Naše kultura vytvořila iluzi, že mládí je jediné období hodné lásky a obdivu, ale to je jen část pravdy. Každá etapa našeho života má své kouzlo a moudrost, které je třeba ocenit.

Ženy, které cítí úzkost při pomyšlení na stárnutí, a homosexuálové, kteří bojují s tlakem na mladistvý vzhled, jsou jako lidé, kteří se bojí temných úseků schodiště. Tyto úseky jsou možná strašidelné, ale bez nich bychom nikdy nedosáhli nádherného výhledu na vrcholku.

Ano, stárnutí přináší vrásky, šedivé vlasy a svrasklou kůži, ale také přináší moudrost, zkušenosti a hloubku, kterou mládí nemůže nabídnout. Přijmout stárnutí znamená přijmout celý náš pobyt na této planetě, projít všemi etapami života s otevřenou náručí.

Takže ano, já chci zestárnout. Chci stoupat po tom spirálovitém schodišti a vidět svět ve všech jeho barvách a vrstvách. Jsme tady, abychom prošli všemi obdobími života, a každé z nich má své jedinečné kouzlo.

Vztahy v zaměstnání

 

Vztahy, které vytváříme v zaměstnání, jsou jako zahrada ve dvoře naší rodiny. Mohou být plné květin, které kvetou a přinášejí radost, nebo mohou být zarostlé plevelem, který dusí všechno krásné. Jedna žena se mě kdysi zeptala, jak dokážu, já, který jsem obvykle pozitivní, vycházet v práci s lidmi, kteří se neustále projevují negativně. Nejprve mi připadalo divné, že je v práci obklopena samými negativními lidmi, když o sobě tvrdila, že je pozitivní. Nebylo mi jasné, proč by je k sobě přitahovala. Možná to bylo proto, že měla v sobě záporné pocity, o kterých vůbec nevěděla.

Soutěživost a srovnávání s ostatními jsou jako dva jedovaté keře, které ničí květy vaší tvořivosti. Vaše jedinečnost je jako vzácný druh rostliny, který odlišuje vaši zahradu od všech ostatních. Od počátku věků nikdy nebyl na světě stejný člověk jako vy, takže co chcete srovnávat nebo s kým se chcete měřit? Toto počínání vás dovede buď k pocitu nadřazenosti, nebo naopak méněcennosti. Obojí je výrazem ega, výplodem omezené mysli. Jakmile se s někým srovnáváte, abyste se cítili trošičku lépe, říkáte mu tím, že není dost dobrý. Můžete si myslet, že když někoho snížíte, sami se pozdvihnete, ale ve skutečnosti se tím jen stavíte do pozice, kde budete sami kritizováni.

Strach je jako hustá mlha

 

Strach je jako hustá mlha, která pohlcuje vaše zorné pole. Každý den slyšíme ve zprávách o válkách, vraždách a dalších hrůzách, a ta mlha houstne. Strach je projevem nedostatku důvěry ve vlastní schopnosti, jako byste se báli udělat krok vpřed, protože nevěříte, že pod vaší nohou bude pevná zem.

Když nedůvěřujeme sami sobě, nedůvěřujeme ani životu a přestáváme věřit, že je o nás postaráno na nějaké vyšší úrovni. Máme pak pocit, že musíme všechno kontrolovat fyzicky a doslova se chytáme každé maličkosti, což se nezřídka stává nemožným úkolem. Tento zoufalý pokus o kontrolu je jako snažit se držet vodu v dlaních – čím více se snažíte, tím rychleji vám voda utíká mezi prsty, a tím více strachu pociťujete.

Překonat svůj strach a učit se důvěřovat je jako rozhodnout se udělat skok víry – skočit z útesu do neznáma s vědomím, že vás něco zachytí. Důvěřovat neviditelnému znamená neomezovat se pouze na fyzický materiální svět. To ale neznamená, že neděláte nic; spíše to znamená, že procházíte životem s podstatně větší lehkostí a vnitřním klidem.

Když se rozhodnete překonat svůj strach a začnete důvěřovat sami sobě a životu, mlha se začne rozplývat a vy konečně uvidíte cestu před sebou jasněji. A i když na té cestě budou překážky, budete mít jistotu a důvěru, že je dokážete překonat.

Učinek vašich slov

 

Představ si svůj život jako přehrávač hudby v nekonečné symfonii vesmíru. Zákony fyziky jsou jako noty a akordy, které určují strukturu a melodii skladby, i když nemusíme vždy chápat, jak a proč do sebe zapadají. Duchovní zákony, jako zákon příčiny a následku, jsou pak jako skrytý rytmus, který vede hudbu vpřed, ačkoliv ho nevidíme, cítíme jeho vliv na celkovou harmonii.

Zákon mysli je jako neviditelný dirigent této symfonie. Když vyšleme myšlenku nebo vyslovíme slovo, je to, jako bychom dirigentovi dali pokyn k určitému taktu či tempu. I když nemusíme rozumět, jak přesně náš pokyn působí na celou skladbu, výsledkem je, že se k nám vrací v podobě určité melodie či harmonie, která rezonuje s naším původním impulsem. Tento dialog mezi námi a neviditelným dirigentem utváří naši zkušenost, stejně jako noty a rytmy utvářejí hudbu.

Sebeláska

 

Je to jako mít v hlavě soudní síň, kde my sami jsme nejen obžalovaným, ale i soudcem, žalobcem a často i katem. Když uděláme chybu před jinými lidmi, snažíme se ji zamaskovat a skrýt, jak jen to jde. Ale když zůstaneme sami se svými myšlenkami, ten vnitřní soudce se probudí a začne proces, ve kterém je vina nesmírně těžká a trest nemilosrdný. Cítíme se hloupě, nehodnotně a bezcenně.

Po celý život nás nikdo neponižuje tolik jako my sami sebe. Míra našeho sebeničení je přitom kalibrována podle toho, co bychom od nikoho jiného netolerovali. Kdyby nás někdo hanil jen o něco více, než jak to děláme sami, pravděpodobně bychom ho opustili. Pokud nás ale bude hanět o něco méně, než to děláme sami, budeme to snášet téměř neomezeně dlouho.

Když jsme k sobě opravdu krutí, můžeme dokonce tolerovat někoho, kdo nás fyzicky či emocionálně zneužívá, kdo s námi zachází jako s nějakým špinavým hadrem. Máme potřebu být přijímaní a milovaní, ale zároveň nedokážeme přijímat a milovat sami sebe. Čím více sebelásky dokážeme v sobě nalézt, tím méně budeme zažívat tento destruktivní vnitřní soud.

Sebeodsuzování pramení ze sebeodmítání, a to zase z toho, že máme zkreslenou představu o tom, co znamená sebeláska. Je to jako bychom se stále dívali do zrcadla, které nám ukazuje jen naše chyby a nedostatky, a nikdy neviděli to, co je na nás krásné a hodnotné.

Vývoj ve vztazích a přátelství

 

Na počátku vztahu je to, jako když dva lidé stojí na prahu nové cesty, každý s jiným mapovým plánem. Neznají ještě terén, který je čeká, a jejich kompas se teprve kalibruje na společný směr. V dobrém vztahu je to však právě tento společný kompas, který se postupně vyladí. Oba partneři se učí číst v mapách toho druhého a společně objevují nové cesty, které by sami nikdy nenašli. Roste nejen jejich vzájemné porozumění, ale i jejich individuální schopnosti. Klíčové je, aby oba měli pocit, že jsou na stejné lodi – každý je kapitánem svého směru, ale loď vždy směřuje kupředu jen díky jejich společnému úsilí.

Podobně je to i v přátelství, které je jako zahrada, kde každý přítel přináší svou vlastní rostlinu – někdo pěstuje růže, jiný slunečnice. Společně se navzájem podporují v růstu, zalévají půdu moudrostí a odvahu činit důležitá rozhodnutí. V této zahradě je úcta a respekt k rozdílům klíčem ke květu. Přátelé se mohou vzájemně ujistit o svých dobrých vlastnostech, ačkoli chvála musí být pečlivě dávkována, aby zahrada nepřerostla v džungli. Občasné ujištění je ale jako sluneční paprsek, který umožňuje květinám rozkvést do plné krásy.