Být hodným člověkem je jako být stromem plným ovoce uprostřed pusté krajiny. Každý kolemjdoucí se zastaví, aby si natrhal sladké plody, aniž by přemýšlel o tom, jakou péči a energii strom musel vynaložit, aby je vypěstoval. Strom se dává bez přemýšlení – jeho větve se sklánějí pod tíhou ovoce, přestože kořeny prahly po vodě a živinách, které by mu pomohly růst a sílit. Nikdo se nezastaví, aby stromu poděkoval ani jej nezalije, protože se zdá, že strom je tu navždy, neúnavný ve své štědrosti. Ale co když začne uvadat? Co když jeho větve už neunesou tíhu požadavků?
Proto je klíčové, aby hodní lidé nezapomínali na své vlastní potřeby — aby si uvědomili, že udržet svou štědrost, musí také sami sebe vyživovat a chránit. Musí se naučit říkat “ne”, když je to potřeba, aby zajistili, že jejich laskavost nezanikne, ale bude jako dobře opečovávaný sad, který nejenže dává, ale také roste a kvete pro svou vlastní radost. V tom tkví skutečná moudrost — pochopit, že hodnota stromu nespočívá jen v jeho schopnosti dávat ovoce, ale také v jeho síle a zdraví, které mu umožňují stát pevně a stát se útočištěm pro ty, kteří si jeho laskavosti opravdu váží.