Month: July 2024

 

Společný pohyb a hudba pro nás tvoří jako nitky v gobelínu života, propojující jednotlivé osudy do širšího vzoru, který přesahuje každodenní existenci. Náboženské rituály, které zahrnují rytmické pohyby – od modliteb u Zdi nářků přes liturgii při katolické mši po meditace při buddhistických obřadech a pětkrát denně prováděné modlitební rituály zbožných muslimů – představují tento propojený vzor. Hudba, která byla základem hnutí za lidská práva ve Spojených státech, funguje jako nit, která spojuje jednotlivé vlákna do pevné textury. Hudba a pohyb spojují lidi, kteří by jinak mohli být osamoceni a cítit strach; společně se však dovedou postavit za sebe i za druhé. Stejně jako řeč, jsou tanec, pochod a zpěv jedinečnými způsoby, které lidem dodávají naději a odvahu – jako by každý tón, každé gesto bylo uzlem, který posiluje celý gobelín.

 

Představte si, že život je jako symfonie, která začíná prvním silným úderem bubnu – naším křikem při narození. Tento úder oznamuje světu naši přítomnost, stejně jako orchestr začíná svou hrou, aby upoutal pozornost publika. A hned poté, jakoby nás maestro života vzal pod svá křídla, jsme vykoupáni v teplé vodě, zabaleni do měkkých plen a nakrmeni životodárným mlékem. Nejkrásnější moment však přichází, když nás dirigent, naše matka, přivine k sobě a my cítíme teplo její kůže – první harmonický akord v naší symfonii plné lidských dotyků a pocitů.

Jsme zcela společenské bytosti, orchestrální hráči v neustálém hledání svého místa v lidském ansámblu. Každý život je uměleckým dílem, symfonií tvořenou všemi dostupnými nástroji a tóny. Jak rosteme, učíme se hrát své vlastní sóla, starat se o své vlastní nástroje – fyzicky i emočně. První lekce o péči o sebe však čerpáme ze způsobu, jakým se o nás starají naši první učitelé – rodiče, pečovatelé, ti, kteří nás vedou prvními takty našeho života.

Umění seberegulace, schopnost udržet harmonii ve své vlastní hře, do značné míry závisí na tom, jak harmonické byly naše první interakce s těmi, kdo nás učili hrát. Pokud jsme byli obklopeni láskou a porozuměním, naše symfonie je bohatá a melodická. Pokud jsme však zažili disharmonii, může být naše hra nejistá a plná nesouladů. Každý tón, každý akord, který prožijeme, je součástí našeho velkolepého životního koncertu.

 

Představte si, že vaše mysl je zahradou. Každý z nás má svou malou zahrádku, do které sázíme semínka svých myšlenek a činů. Pokud se staráte pouze o svou vlastní zahrádku, může se zdát krásná, ale okolní svět může být plný plevele a nepořádku. Naopak, pokud se soustředíte pouze na uklízení okolní krajiny a zanedbáváte svou zahrádku, vaše vlastní rostliny začnou chřadnout.

Abychom dosáhli rovnováhy, musíme si uvědomit, že naše zahrádka je součástí většího ekosystému. Semínka, která zasadíme v naší mysli, ovlivňují nejen naši osobní zahradu, ale i širší svět kolem nás. Když se staráme o svou zahrádku s láskou a vědomě, vysíláme pozitivní energii do světa. Avšak aby naše úsilí mělo skutečný dopad, musíme se dívat za hranice naší zahrádky a spolupracovat s ostatními na péči o společný ekosystém.

Jestliže budeme pěstovat myšlenky o jednotě a vzájemné podpoře, naše zahrádka začne kvést a zároveň pomáháme světu okolo nás. Pokud bychom všechnu energii, kterou vkládáme do stěžování si na stav světa, vyměnili za pozitivní prohlášení a vizualizace, začali bychom skutečně vidět změny nejen v našich zahrádkách, ale i v širším světě.

Tento proces začíná změnou našeho myšlení, přechodem od myšlenky o oddělenosti k myšlence o propojenosti. Pokud chceme změnit svět kolem nás, musíme se naučit vidět ho jako součást nás samých, a stejně tak vidět sebe jako součást světa. Tímto způsobem můžeme dosáhnout skutečné rovnováhy mezi osobním růstem a péčí o životní prostředí.

 

Meditace je jako klíč do zahrady vaší mysli. Naše společnost často staví tuto zahradu za vysoké zdi, jako by to bylo něco neobyčejného a těžko dosažitelného. Ve skutečnosti je meditace jednou z nejstarších a nejjednodušších cest, jak tuto zahradu navštívit. Jediné, co potřebujete, je dostat se do uvolněného stavu a jemně si opakovat slova jako láska, mír či cokoli, co pro vás má význam.

Někteří lidé si myslí, že při meditaci musí jejich mysl úplně zastavit svou činnost. Ale jako proudící řeka, ani naše mysl nikdy úplně nezastaví své myšlenky. Můžeme ale zpomalit její tok a nechat myšlenky volně proplouvat, jako lodě na řece. Někteří lidé dokonce sedí s blokem a tužkou po ruce a zapisují si své negativní myšlenky, protože věří, že tak se jich snáze zbaví.

Když se ocitneme v klidu a začneme pozorovat, jak myšlenky proplouvají naší myslí, můžeme je identifikovat: “Aha, tady je jedna plná strachu, tady trochu vzteku, tady ta je plná lásky, a nyni pohroma, tahle se týká opuštěnosti a tady ta radosti.” S meditací můžete začít kdekoli a udělat si z ní zvyk. Jako zahradník, který denně pečuje o svou zahradu, i vy můžete své mysli poskytnout péči a klid, po kterém touží.

 

S fixním nastavením mysli je to, jako kdybychom žili v domě se zrcadlovými stěnami. Na začátku je váš partner tím nejjasnějším světlem, které osvětluje celý váš svět. Zrcadla násobí jeho svit a vše vypadá nádherně. Ale jakmile se objeví první stín, první problém, ty samé zrcadla začnou přehánět jeho nedokonalosti a najednou je místo světla jen tma a stíny. V tomto domě se viník hledá snadno – je to vždy ten, kdo se odráží v těch zrcadlech.

Proč by někdo chtěl proměňovat milovanou osobu v nepřítele? Právě proto, že je to snadné. Ve chvíli, kdy neuspějete v nějakém oboru, je velice obtížné neustále obviňovat někoho jiného. Když se ovšem něco pokazí ve vztahu, obvinění se zdá být mnohem jednodušší.

S fixním myšlením máte omezený soubor možností. Jednou z nich je obviňování vašich vlastních daných vlastností, druhou je obviňování vlastností vašeho partnera. A házet vinu na toho druhého je opravdu lákavé, protože to osvětluje vaše vlastní chyby méně jasně. Je to jako kdybychom v tom domě se zrcadly najednou měli jedno zrcadlo, které překrývá všechny ostatní – a to jedno, které ukazuje jenom chyby vašeho partnera.

Ale takový dům je past, kde se z milovaných lidí stávají nepřátelé. A to všechno kvůli zrcadlům, která pouze odrážejí naše vlastní omezení.

 

Osobní vztahy jsou pro mnohé z nás prvotní prioritou. Často hledáme lásku, ale honba za ní nepřináší správného partnera, protože důvody pro touhu po lásce jsou nejasné. Říkáme si: „Kdybych tak našel někoho, kdo by mě měl rád, život by byl hned mnohem lepší.“ Takhle to ovšem nefunguje. Jedno cvičení, které doporučuji, je napsat si, co od vztahu očekáváme. Může to být zábava, důvěrnost, otevřená a pozitivní komunikace atd. Podívejte se na seznam – jsou tyto požadavky nesplnitelné? Který z nich byste mohli naplnit sami?

Je veliký rozdíl mezi tím, zda člověk lásku potřebuje, nebo se cítí potřebným. Když se cítíte potřební a vyhladovělí, znamená to, že vám chybí láska a souhlas od toho nejdůležitějšího člověka, jakého znáte – od vás samých. V takovém případě začnete vytvářet vztahy vzájemné závislosti, které jsou pro oba partnery nepřínosné. Když potřebujeme, aby nás někdo jiný naplnil, nebo když spoléháme na to, že se o nás někdo postará, abychom to nemuseli dělat sami, vzniká závislost. Mnozí z nás, kdo pochází z dysfunkčních rodin, se naučili závislosti ze způsobu, jakým vyrůstali.

Metafora: Hledání lásky ve vztahu je jako snažit se naplnit prázdnou studnu vodou z jiné prázdné studny. Pokud sami neobjevíme pramen uvnitř nás, zůstaneme navždy žízniví a závislí na kapkách, které nám někdo možná nabídne. Ale když najdeme a otevřeme vlastní pramen, zjistíme, že máme dostatek vody nejen pro sebe, ale i na sdílení s ostatními.

 

Představte si svůj domov jako zrcadlo, které neúprosně odráží vaše vnitřní přesvědčení o tom, co si zasloužíte. Je váš domov skutečně místem, kde rádi trávíte čas? Je pohodlný a plný radosti, nebo je stísněný, špinavý a věčně plný nepořádku? Stejné je to s vaším autem – máte ho rádi, protože odráží lásku, kterou chováte k sobě, nebo je to jen další věc, se kterou se musíte potýkat? A co vaše oblečení – je pohodlné a přináší vám radost, nebo je to jen nepříjemná povinnost?

Váš domov, vaše auto i vaše oblečení jsou odrazy vašeho vnímání sebe sama. Pokud chcete změnit svůj domov a najít nové místo, začněte tím, že se otevřete novým možnostem a prohlaste, že na vás čeká. Milujte místo, kde jste nyní, abyste byli otevření a mohli přijmout nový báječný domov. Pokud je váš byt stísněný a neuklizený, dejte se do práce – váš domov je odrazem vás samých.

Je to jako zahrada: pokud o ni nepečujete, začne být zarostlá a plná plevele. Ale jakmile se rozhodnete ji změnit, začnete ji čistit, sázet nové květiny a starat se o ni, začne kvést a stane se místem, kde budete rádi trávit čas. Stejně tak, jakmile se rozhodnete změnit své vnitřní přesvědčení a začnete pečovat o své prostředí, váš domov se promění v nádherné místo, které odráží vaši vnitřní krásu a lásku k sobě samým.

 

Představte si vztah jako dva malíře, kteří malují společný obraz. Jeden malíř má přesně v hlavě, jak by měl obraz vypadat, a věří, že druhý malíř bude automaticky vědět, kde má přidat barvy, jaké tahy štětcem použít a jaký má být konečný výsledek. Bez jakékoliv komunikace očekává, že jejich společné dílo bude perfektní. Tento přístup je však iluzorní, protože druhý malíř může mít úplně jinou představu o tom, jak by měl obraz vypadat. Místo harmonického mistrovského díla se tak na plátně objeví chaotický a nesourodý obrázek.

Podobně je to ve vztazích. Představa, že partneři si budou číst myšlenky a automaticky vědět, co ten druhý chce, je nejen nereálná, ale i škodlivá. Bez otevřené a upřímné komunikace hrozí, že každý z partnerů bude malovat úplně jiný obraz svého společného života – jeden může předpokládat, že žena přestane pracovat a bude se věnovat domácnosti, zatímco druhý očekává, že budou oba rovnocennými živiteli rodiny. Jeden může snít o domě na předměstí, zatímco druhý touží po bohémském hnízdečku ve městě.

Bez sdílených slov a dialogu zůstáváme uvězněni ve vlastních představách a očekáváních, které se často liší od představ a očekávání našeho partnera. Komunikace je tím štětcem, který malíře spojuje a umožňuje jim společně tvořit krásné a smysluplné dílo. Bez ní se jejich pokus o společný obraz nevyhnutelně změní v chaotickou a nesourodou směs barev a tvarů.

 

Představte si, že se učíte milovat sami sebe jako učení se létat. Je to vzrušující dobrodružství, které vás vezme do neprobádaných výšin vaší vlastní duše. Každý krok, který podniknete, je jako mávnutí křídel, které vás posouvá o něco výše.

Ti, kteří již začali pracovat na nalezení lásky k sobě, nebo s tím právě začínají, budou mít nyní možnost prozkoumat některé způsoby, jak se to naučit. Nazyvám to “deset kroků”.

Mít se rád je úžasné dobrodružství. Je to jako kdyby se člověk naučil létat. Dovedete si představit, jaké by to bylo, kdybychom uměli létat? Jak by to bylo vzrušující? Tak se tedy začneme mít rádi hned teď.

Zdá se, že mnozí z nás trpí na určité úrovni nedostatkem sebeúcty. Je pro nás obtížné se milovat, protože v sobě neseme všechny ty takzvané chyby a máme pocit, že vzhledem k těmto nedostatkům není možné, abychom se milovali takoví, jací jsme. Obvykle lásku k sobě něčím podmiňujeme a když potom navážeme nějaký vztah, děláme totéž i u druhých.

Všichni jsme již slyšeli názor, že nemůžeme mít někoho doopravdy rádi, dokud nemáme rádi sebe. Takže teď, když jsme odhalili bariéry, které jsme si sami vytvořili, můžeme se katapultovat k dalšímu stupni naší lásky k sobě. Každý z těchto deseti kroků je jako další mávnutí křídel, které vás přiblíží k tomu úžasnému pocitu, jaké je to létat – jaké je to opravdu milovat sami sebe.

 

Poctivost je často jako zrcadlo. Lidé se na něj dívají, často ho používají, ale málokdy skutečně pochopí, co se v něm odráží. Nejde o to, aby bylo zrcadlo bez poskvrnky, ani o to, aby odráželo morální dokonalost nebo nějakou formu svatosti. Poctivost není určená tím, zda jsme byli někdy ve vězení, ale je to hluboký akt lásky k sobě samému.

Stejně jako zrcadlo, které odráží pouze to, co před něj postavíme, poctivost funguje na principu zákona příčiny a následku. Co do života vložíme, to se nám vrací zpět. Když snižujeme nebo odsuzujeme ostatní, budeme stejně tak souzeni. Pokud jsme stále plní hněvu, setkáme se s ním všude, kamkoli vkročíme. Láska, kterou cítíme k sobě samým, nás uvádí do souladu s láskou, kterou nám život nabízí.

Ne každý je ochoten převzít odpovědnost za vznik podobné události, alespoň ne vždy. Je mnohem snazší svádět to na okolí, na ty „jiné tváře“ v zrcadle. Ale duchovní růst je nemožný, dokud nepochopíme, že vnější věci mnoho neznamenají. Skutečná síla a pravda vycházejí zevnitř.

Tak jako zrcadlo věrně zachycuje náš obraz, tak i poctivost odhaluje pravdu o tom, kdo jsme, a co jsme zaslali do světa. Ať už je to láska či hněv, vše se nám vrátí zpět jako obraz v zrcadle.